Wolfgang Wiesinger a Roman Nam vyprávějí v čerstvém dvojrozhovoru o nástrahách češtiny, pivu a tenisu v rakousko-vietnamském týmu Turistů

Jejich rodiště, hornorakouský Grieskirchen a vietnamský Thái Bình, od sebe dělí vzdálenost 11 342 km. Rakušana Wolfganga Wiesingera (50) a Vietnamce Phạm Xuân Nama (55) nakonec osud zavál do podhůří Orlických hor. Wolfgang pracuje pro německou společnost v oblasti mezinárodní dopravy, Roman provozuje obchod se smíšeným zbožím. V Žamberku našli nový domov a od roku 2017 spolu nastupují v Extralize neregistrovaných tenistů pod výstižným názvem Turisti. V letech 2017 a 2020 v ní obsadili skvělé druhé místo.  Protože už jsme proti sobě na žambereckých kurtech svedli hezkou řádku zápasů (dlužno podotknout, že s výrazně pozitivní bilancí ve prospěch obou respondentů), v textu jsme samozřejmě ponechali tykání a domácké podoby jmen Wolfi a Roman. Mimochodem, proč Roman? „To jméno jsem dostal ve škole od paní učitelky na učňáku v Hradci Králové,“ usmívá se Nam. Pardon – Roman. 

TOSK: Wolfi, jaké motivy vedly rodilého Rakušana k tomu, aby se vypravil do Čech a usadil se tu? V minulosti to bývalo právě naopak, do Rakouska přicházely velké emigrační vlny v Čech.

Roman: "To je rarita (smích)."

Wolfi: "Moje bývalá kamarádka měla české kořeny. Seznámili jsme se ve Vídni, ona tam studovala. Řekli jsme si pak, že si tu koupíme chalupu, abychom nemuseli v Rakousku platit celý život nějakou hypotéku, že jo…  Já jsem byl tehdy ve Vídni u kamaráda, pracoval jsem tam chvilku jako tesař a ona dělala sociální práce. Můj kamarád byl také sociální pracovník, tak takhle jsme se náhodně potkali."

TOSK: Kdy to bylo?

Wolfi: "Někdy  v roce 2003. V roce 2003 jsme se poznali a sem jsme se přestěhovali v roce 2004."

TOSK: Dá se tedy říci, že do Čech jsi přesídlil kvůli holce?

Wolfi:  "Jo, jo, kvůli holce, co vyrostla ve Vídni, ale do Čech, hlavně v létě, jezdila."

TOSK: A před tím, než jste se seznámili, jsi mluvil česky?

Wolfi: "Vůbec, vůbec ne."

TOSK: Klobouk dolů, jak dobře mluvíš!

Wolfi: (obrací se na Romana) "A ty jsi jak dlouho v Čechách?"

Roman: "Nerad se tím chlubím, ale hodně dlouho" (smích).

TOSK: U tebe to ale byl, Romane, docela jiný příběh, že? Předpokládám, že do Čech jsi se dostal na základě tehdejší mezivládní dohody mezi ČSSR a Severním Vietnamem na zvyšování kvalifikace.

Roman: "Ano, je to tak. V roce 1986 jsem v Hradci Králové nastoupil do učiliště."

TOSK: Od té doby žiješ v České republice?

Roman: "Ano, vlastně nepřetržitě."

TOSK: Jaký učební obor jsi dělal, vzpomeneš si ještě?

Roman: "Strojní kování. Týden jsme byli ve škole, pak vždycky týden na praxi ve fabrice.  A byla to pro nás hrozně těžká práce, já jsem měl tenkrát asi 60 kg, možná ani to ne. Prvních čtrnáct dnů jsme to moc nezvládali, ale postupně jsme si zvykli, přišli jsme, jak na to."

TOSK: Jak se stalo, že jsi se ocitl v Žamberku?

Roman: "Nechci říct, že úplně náhodou, ale… Tenkrát do ČR přiletěla manželka se synem Filipem, uvažoval jsem o změně. Bavili jsme se o tom  s kamarády, jeden měl známého, který chtěl někomu prodat obchod. Projížděl jsem pár míst a jel jsem přes Žamberk, bylo to někdy začátkem května. No, a všiml jsem si pěkného tenisového areálu. To mě trochu nalákalo. Roli to v mém rozhodování určitě hrálo (úsměv). V Žamberku jsem od roku 2009, předtím jsem žil cca 15 let ve Františkových Lázních."

TOSK: Pánové, jak se často se podíváte do vašich domovin?

Wolfi: "Já tak dvakrát za rok."

Roman: "Poprvé jsem se podíval do Vietnamu po více než devíti letech, v roce 1995.  A pak už jsem se do Vietnamu dostával častěji, později už skoro každý rok."

TOSK: Vybavíte si, kdy jste se potkali poprvé?

Roman: "Máme stejně staré syny. Chodili spolu do stejné třídy v mateřské školce. A konala se nějaká schůzka, sezení, tak tam jsme se potkali vůbec poprvé. Každý rodič měl s sebou něco přinést. Tak jsem tehdy přinesl tradiční vietnamské závitky."

Wolfi: (mlčky přikyvuje).

TOSK: Co u nás nejvíc postrádáte?

Roman: "Zpočátku naše jídla. Ale pak se otevřely hranice a sortiment už byl v pohodě, jako u nás. A samozřejmě rodinu, příbuzné. Pamatuji se, jak jsem musel někde čekat ve frontě na telefonní automat, abych si mohl zavolat domů, ale to bylo tak jednou za pár měsíců. Stálo to i hodně peněz. A ne každá rodina u nás měla telefon, ty byly jen na úřadech. Po roce 1989 se ale tohle zlepšilo, Vietnam začal růst, služby atd. A s příchodem internetu už bylo spojení s Vietnamem hrozně jednoduché."

TOSK: V době mého dětství byl telefon vzácností i u nás…

Wolfi: "Pokud jde o jídlo, Česká republika a Rakousko si jsou v tomhle dost podobné. Mně chybí rodiče, kamarádi. (obrací se na Romana) A to sis vybral sám, Českou republiku?"

Roman: "Byl jsem zrovna na střední škole a ta možnost se naskytla, takže jsem ji dobrovolně využil. Ale když jsem tu pak byl v Čechách ve škole, modlil jsem se, aby to už skončilo… Abych po těch 3 letech mohl odletět domů. Zpočátku, než jsem si zvykl, jsem počítal každý den."

Wolfi: "Měli jste tu vietnamské učitele?"

Roman: "Ne. Výuka byla jen v češtině."

Wolfi: "Rozuměl jsi?"

Roman: "Myslím, že až tak za půl roku. Půl roku jsme se jenom učili češtinu. Tak po roce jsem to už zvládal. S mluvením to bylo horší, ale postupně už jsme chápali, co učitel říká. S učivem jsme žádný problém neměli."

TOSK: K tématu mateřštiny resp. cizích jazyků – vesměs všichni cizinci se shodnou, že čeština je velmi obtížný jazyk. Souhlasíte s tím? A co vám nejvíc pomohlo, že se dnes domluvíte bez potíží?

Wolfi: "Začátky byly určitě těžké. Já jsem tady v Čechách učil německou konverzaci, byl jsem pod agenturou, posílali mě do firem apod., česky jsem ale neuměl. Pro pokročilé studenty jsem byl ideální učitel. Já jsem jim nemohl - česky - nijak pomáhat, že jo. Žádné vysvětlování cizího jazyka česky, to je  špatně. A doma jsme mluvili s dětmi a bývalou partnerkou německy. Mně pomáhal ve zlepšování šachový kroužek, hospoda, trochu jsem zkoušel i knížky. Na skloňování jsem ale rezignoval… "(smích)

Roman: "Mně tehdy pomohl takový velký slovník, který jsem používal. Postupem času jsem v něm dost rychle našel slovo, které jsem potřeboval. Dnes jsou samozřejmě úplně jiné možnosti. Když srovnám větu v češtině a vietnamštině, tak ve vietnamštině se skládá úplně opačně. To je docela problém. U nás se neskloňuje, čeština má 7. pádů, koncovky…  Ale já přirovnávám češtinu k matematice. A s matematikou nemám problém. Mně se stala taková věc. Ve Vietnamu jsem se na gymnáziu učil tři roky angličtinu.  Ale když jsem přiletěl sem, tak jsem za tři roky pobytu tady angličtinu skoro úplně vymazal z hlavy a místo ní jsem do hlavy natěsnal češtinu. Z angličtiny jsem neuměl nic…  Přesně jako u syna Filipa, když přiletěl sem, bylo mu 4,5 roku. Mluvil normálně vietnamsky. A po třech nebo čtyřech měsících volal domů a trochu tápal… Vietnamsky skoro zapomněl."

TOSK: Jakým jazykem spolu komunikujete doma?

Roman: "V krámě mluvím česky. Ale doma, od té doby, co se Filipovi zhoršila vietnamština, jsme to stopli a komunikujeme výhradně jenom vietnamsky."

TOSK: A ty, Wolfi?

Wolfi: "Já s dětmi z prvního vztahu mluvím německy. Teď s Petrou, současnou partnerkou, mluvíme doma česky. S malou (dcerou – pozn.) se snažím mluvit německy, ale ona to nemá tak jednoduché."

TOSK: Kluci, hráli jste dřív ve Vietnamu/Rakousku tenis?

Roman: "Já vůbec."

Wolfi: "Já jsem hrál hodně, v Linci Landesligu, pak i na jiných místech."

TOSK: Tenis a jeho postavení ve Vietnamu a v Rakousku, v tom asi bude pořádný rozdíl, že?

Roman: "Samozřejmě, samozřejmě."

Wolfi: "Jo, fotbal a potom je tenis, to je podobné jako tady."

Roman: "Nejpopulárnější je fotbal, pak badminton. V pořadí popularity bych tenis tipnul tak na desáté místo. Tenis trochu získává na popularitě, ale kvůli podnebí je to složité. Přes léto je hrozné horko, až moc. A v zimě je zase nepříjemně. Kurty na tenis jsou většinou tvrdé, betonové. A když se na nich hraje, tak spíš až večer, pod umělým osvětlením."

TOSK: Na co byste mě jako turistu pozvali do Vietnamu/Rakouska?

Roman: "Ve Vietnamu je krásná, bohatá příroda. Vietnam má dlouhé pobřeží, přes 2 000 km. Jsou tam hezké ostrovy. A samozřejmě vietnamské jídlo. Češi do Vietnamu celkem běžně cestují."

Wolfi: "Lyže, i v létě hory, jezera. Jsou jezera, kde je v okolí třeba jen jedna hospoda a jinak kolem není nic, žádný dům, nic. Některá jezera jsou schovaná, to je krása."

TOSK: Jak se vám v Žamberku žije?

Roman: "Já jsem tady spokojený. Myslím, že i Češi si postupem let, když mohli začít cestovat, na cizince více zvykli. Ale začátek tady byl pro mě hrozně těžký. Za minulého režimu jsem vešel do hospody – a všichni se otočili. A koukali na mě jako na nějakého exota. Po revoluci už to bylo v pohodě."

Wolfi: "Jo, já mám lidi tady rád. Mám Čechy opravdu rád."

TOSK: Kluci, máte kromě tenisu nějaké další hobby, kterému se věnujete?

Wolfi: "Já hraju šachy. A baví mě hudba, hraju na klavír."

Roman: "Já jsem vždycky sportoval, ale jen amatérsky. Ve Vietnamu jsem od 12 let musel pracovat."

Wolfi: "Pracovat už, jo? A co přesně?"

Roman: "Pomáhat rodičům na poli, pást bůvola, to bylo normální."

TOSK: Odlehčená otázka na závěr - jaký máte vztah k českému pivu? Lze ho označit z váš oblíbený nápoj? Za sebe říkám - není lepší pocit, než si dát v létě po hodině a půl na kurtu dobře vychlazené pivo… 

Roman: "To je jasný. Já musím často řídit, ale když můžu, dám si pivo rád. Ale spíš s někým, sám doma ne."

Wolfi: (souhlasně přikyvuje a ucucává z lahve Pilsner Urquell).

TOSK: Máte nějakou oblíbenou značku?

Roman: "V začátcích si dobře pamatuji náchodský…  Primátor. Tenkrát to bylo dobré pivo. Hradecká  jedenáctka, Votrok, byla hrozná. A v Hotelu Černigov měli Budvar."

Wolfi: "Piju Plzeň, točenou.  Když to někdo umí točit, je to dobrý pivo. Nejlepší na světe."