Petr Pála z lavičky Fed Cupu do čela svazu: „Tenis je můj život. Chci, aby se českému tenisu dařilo“

Petr Pála má za sebou úspěšnou hráčskou i trenérskou kariéru. Ve čtyřhře dokázal na okruhu ATP Tour vyhrát sedm turnajů a v srpnu 2001 se vyšplhal až na 10. místo světového žebříčku deblistů. Ještě výraznější stopu zanechal jako kapitán českého ženského týmu, s nímž získal šest titulů v prestižním Fed Cupu. Reprezentaci vedl v letech 2008 až 2025. Nyní před ním stojí další významná výzva, tentokrát ve funkcionářské roli. Od 1. prosince převezme funkci předsedy Českého tenisového svazu. Ani komplikovaná dopravní situace na dálnici D11 u Poděbrad, která mu výrazně znepříjemnila sobotní cestu z Prahy do Žamberka, mu však nevzala dobrou náladu. Stále mimořádně štíhlý padesátník v elegantní světlemodré košili nakonec usedl do křesla na pódiu v pivovaru Žamberecký kanec a během více než hodinové besedy trpělivě, otevřeně a často také s humorem odpovídal na dotazy přítomných. „Chtěl bych vám moc poděkovat za pozvání na dnešní besedu,“ obrátil se na úvod k publiku. Besedu, která se konala u příležitosti oslav 100. výročí založení TOSK Žamberk, moderoval Miloslav Chvátil.

Váš otec ing. František Pála byl členem a hráčem LTC Slávie Praha, tehdy pod hlavičkou IPS. Myslím, že i vy jste na kurtech na Letné vyrůstal, že?

"Ano, tam jsem začínal. Pak, někdy v jedenácti letech, jsem přestupoval na Štvanici na I. ČLTK Praha."

Možná nevíte, že tenhle klub, myslím LTC Slávie Praha, si tři roky po sobě v Žamberku rozbil svůj tréninkový tábor. My jsme mu neúčtovali žádný nájem, ale měli jsme podmínku, že do svých tréninků zařadí deset žambereckých hráčů a hráček. Šéftrenérem byl pan František Blabol.

"Pana Blabola si velmi dobře pamatuji.  Když se dnes díváte na televizi, tak se tam chrlí různé statistiky, jsou na to týmy lidí. A pamatuji se, že když se hrál v Praze Davis Cup, tak já vedle něj velmi rád sedával jako kluk a on si psal do takového malého notýsku malými písmeny a mě to hrozně zajímalo. To, co bylo řečeno ohledně Slávie a Žamberka, jsem vůbec netušil a tahle spojitost mě mile překvapila."

Od 1. prosince oficiálně vystřídáte Jakuba Kotrbu ve funkci předsedy Českého tenisového svazu. Jakým směrem chcete, aby se český tenis ubíral?

"Do předsednictva svazu jsem šel dobrovolně. Nikdo mě nenutil. Udělala se spousta práce vůči čerpání dotací od státu, je připravená spousta projektů. My jsme se v rámci předsednictva domluvili, že já převezmu jeho funkci (Jakuba Kotrby) jako první místopředseda a druhý místo předseda svazu bude dělat prvního místopředsedu. Kontinuita je zachována. Před námi je spousta jednání, chci se sejít se všemi členy výkonného výboru. Musíme dát hlavy dohromady, aby to co nejlépe fungovalo, to je můj cíl.  Aby se tenisu dařilo."

To znamená podpořit i takové venkovské kluby, jako je ten žamberecký?

"To je samozřejmě těžká otázka. Tohle nedokážu říct. Ale je samozřejmé, že by se tenisový svaz měl snažit, aby podpořil všechny subjekty v regionu."

Jak jste se k tenisu dostal? Bylo to ovlivněné tím, že jste z tenisové rodiny a východisko a úniku z toho nebylo? A nebo jste měl volbu a tenis jste si našel vlastně sám?

"Abych pravdu řekl, vyrůstal jsem v době, kdy zase tolik možností nebylo. Hlavní byl sport a tím, že táta hrál, chodil jsem na tenis s ním, nikdo mě nemusel nutit. Tenis jsem měl odmalička strašně rád. Začal jsem někdy v pěti letech. Pořád jsem to sledoval, pořád jsem hrál na zdi nebo doma s molitanovým míčkem, psal jsem si pavouky grandslamů a „odehrával“ zápasy všech hráčů, ale většinou to končilo tak, že ve finále býval často Miloslav Mečíř (smích). Nic jiného mě nebavilo tolik jako tenis. Na Slávii v klubu jsme vlastně trávili celý den, tohle se dnes už trošičku vytrácí. Chodili jsme hrát i fotbal. Proto jsem rád, když v některých klubech vidím, že ten klubový život ještě stále je. Tenis je můj život."

Máte nějakou přímou hráčskou zkušenost se Žamberkem?

"Snažil jsem si vzpomenout, přemýšlel jsem nad tím cestou sem k vám, ale myslím si, že bohužel ne. Odmalička mám takový notes, kdy mám zaznamenané všechny své zápasy asi do svých 16 let, ale nechal jsem ho v klubu, takže jsem si ho nemohl prolistovat. Schválně se pak ještě podívám, jestli jsem tu byl, ale nemyslím si."

Miloslav Chvátil: "Protože jsem u většiny těch turnajů byl, tak bych také řekl, že tu Petr nehrál. Jezdil do jiných destinací, kde asi byly hezčí holky…"

Petr Pála: "… mě dlouho bavil jen ten tenis (smích)"

Váš otec hrál Davis Cup s Janem Kodešem. Měl jste možnost si s ním někdy zatrénovat?

"S panem Kodešem jsem, myslím, nikdy netrénoval. Ale s jeho synem jsme hrávali čtyřhru a známe se odmalička celá rodina. Protože pan Kodeš dělal kapitána Davis Cupu, táta také a my jsme sbírali míčky. Vnuk pana Kodeše chodí trénovat k nám do klubu. Takže rodinu Kodešových vídám docela pravidelně."

Jste historicky prvním šestinásobným vítězem Fed Cupu na pozici kapitána. Hlavní alchymie je patrně v tom pochopit ženskou psychiku a uvažování žen. Jak jste se to naučil? (se smíchem)

"Kde jste to vzal? (smích) To jsem nikdy neřekl a jsem si jistý, že to ani neřeknu (se smíchem). Ale jsem za to hrozně vděčný, že jsem mohl být na lavičce u takhle skvělých hráček. Nerad ale slyším, že jsem to vyhrál, protože to vyhrály ty holky na kurtu. Já se jen snažil, aby tým měl co nejlepší možnou přípravu a aby ten zápas odehrály nejlépe, jak umí. Jsem ale zároveň rád, že už nemusím mít ty nervy. Jsem v kontaktu s Bárou Strýcovou, jsem rád, že už nemusím dělat ta rozhodnutí, která ji čekají. Protože jsem jich měl hodně. Co pro mě znamená asi nejvíc? Že se dnes pořád rádi potkáváme s každou z holek, které týmem prošly, i s těmi, které jsem tehdy několikrát nenominoval a možná je tím dost naštval. To, že mezi námi i přes tyhle situace zůstaly dobré vztahy, považuji za svůj největší úspěch (potlesk publika)."

Jak náročné po psychické stránce bylo vykonávat funkci kapitána ženského fedcupového týmu?

"Vůbec… (smích) Musím přiznat, že vlasy jsem neměl už předtím, než jsem tu funkci vzal. Takže to s tím nemá nic společného. Ale je trochu rozdíl vést tým, dejme tomu ve volejbalu, házené, protože v tenisu je každá z těch holek velká individualistka a musí se věnovat sobě, být tak trochu sobec.  Podstatné bylo najít cestu ke každé z nich, aby fungovaly pro ten tým, protože ony všechny musely slevit z nároků, které mají, a přizpůsobit se těm druhým. To bylo nejdůležitější, aby z toho člověk udělal tým. Ale co musím říct, mezi hráčkami byl velký respekt, i když ne pokaždé by šly spolu na kafe. Ale věděly, proč tam jsou. Rády reprezentovaly. A jedna hráčka Fed Cup nevyhraje. Musí jich být víc. Takže pokud je ta motivace to vyhrát, tak se musí domluvit a přizpůsobit se sobě navzájem."

Dá se vypíchnout nějaké období z vaší kariéry, na které nejraději vzpomínáte?

"To bych musel rozdělit na období. Když to vezmu odmalička, mě opravdu bavilo sbírat míčky. Takže zápasy na Štvanici nebo v Hradci Králové při Davis Cupu, nebo pak v pražské Sportovní hale, tak to byly pro mě jako pro tenistu krásné chvíle. Člověk měl - jako dítě - sny. Chtěl jsem vyhrát Wimbledon, chtěl jsem vyhrát Davis Cup. Ani jedno se tedy nepodařilo… A pak později, když jsem se dostal na okruh, tak abych něco vyzdvihl, to asi nedokážu říct. Celé období kapitánství ve Fed Cupu bylo pro mě krásné. Když se mě někdo ptá, které vítězství bylo nejlepší, odpovídám, že každé bylo jiné. Ale ta cesta k nim, ta první kola, když si to promítnu, kolikrát jsme měli v prvním kole štěstí, jaké míčky a maličkosti rozhodovaly… Životní zážitky."

Když se vrátíte do dob své aktivní kariéry, řekl byste, že atmosféra v deblech byla přátelštější a uvolněnější než v singlech? Jak byste to porovnal?

"Ve čtyřhře byla atmosféra určitě přátelštější. Já jsem měl to štěstí, že jsem ji hrál v době, kdy v první padesátce nás bylo třeba deset Čechů. Na turnajích jsme hráli proti sobě, spolu, na Grand Slamech jsme občas bydleli společně v apartmánech, kde nás bylo dohromady třeba sedm hráčů. Například Jirka Novák vždycky vyměnil komfort hotelu za apartmán jen proto, aby spal s námi, protože se tam víc nasmál. V něčem jsme to měli těžší, protože já hrál v době, kdy debla hrálo i hodně dobrých singlistů. Takže jsem si zahrál zápasy proti Federerovi, Nadalovi, Björkmanovi nebo Safinovi. I když to bylo těžké a většinou to pro mě dopadlo blbě, tak jsem rád, že jsem byl na jednom kurtu s takovými hráči. A jsem za to vděčný."

Jaká je podle vás budoucnost českého mužského tenisu? Trend je takový, že v elitní stovce máme výrazně méně mužů než žen.

"Já bych řekl, že jsme obecně hrozně zmlsaní. Když se podívám do historie, máme to štěstí, že jsme vždycky měli skvělé hráče. Byla velká obava, že po generaci Tomáše Berdycha nastane nějaká mezera. Ale najednou je tu Jakub Menšík, Jirka Lehečka, Tomáš Macháč, další dva kluci se dostali do stovky. Na velikost naší země je to velké množství. Velkým příslibem do budoucna jsou Kumstát s Mrvou. Hodně kluků nám přetáhne fotbal a hokej. A co se týče holek. Buďme za to rádi, že jich je tolik. Vzory táhnou. Když například Petra Kvitová vyhrála poprvé Wimbledon, byla to motivace pro ty další. A já jako kapitán jsem díky tomu neměl starosti s tím, že by někdo nechtěl reprezentovat."

Zahrál jste si někdy proti našim Fed Cupovým reprezentantkám tréninkový zápas na body? A byl jste je jako kouč schopen porazit třeba Lucii Šafářovou nebo Petru Kvitovou?

"Když jsme hrávali v hale, byl tam na tréninky většinou jen jeden kurt, jak pro nás, tak pro soupeře, takže k takovým zápasům nebyl prostor. Občas jsem hrál s holkama debla. Poprvé jsem dělal kapitána ještě v době, kdy jsem sám hrál, což bylo v roce 2008. Takže by to bylo určitě vyrovnané… (úsměv)"

Jak to máte s vlastním tenisem? Chodíte hrát pravidelně? Máte nějakou svoji stálou partu?

"Jako rodina máme tenisový klub, takže by se chtělo říct, že budu na kurtu často, ale je to méně a méně. Teď jsem byl sice nedávno hrát, ale v poslední době, abych pravdu řekl, jsem spíš v kanceláři než na kurtu. Ještě tak před čtyřmi lety jsem docela dost trénoval, i s hráči kolem sedmnácti, osmnácti let. Ale toho času je míň a míň. Takže… Pořádně jsem si nezahrál už dlouho. Je to smutné vzhledem k tomu, že jsem vyprávěl, jak moc mám tenis rád, že? (smích)"

Jak moc jste jako kouč ženského týmu musel využívat psychologických schopností? Stalo se vám, že jste musel, ač třeba nerad, řešit nějaký problém mimo kurt? V partě několika dívek či žen mohou problémy nastat…

"Nebudu zastírat, že k určitým výměnám názorů někdy docházelo. Já jsem ale strašně nerad ventiloval něco ven. To, co se řekne v šatně, se má v šatně v klidu vyříkat a mít čistý stůl. A i když se třeba některým něco nelíbilo, například, že někdo málo trénoval, tak jsme si byli schopni to vyříkat. Jinak jsem nemusel řešit nějakou zásadní věc. Nakonec jsme vždycky měli jediný cíl – abychom uspěli v zápase. A tomu jsme podřídili všechno."

Nedílnou součástí tenisu jsou i rodiče. Jak moc vám zasahovali do vaší práce?

"Myslíte rodiče obecně?"

Myslím vyloženě rodiče hráček.

"To už jsou hotové hráčky, které jsou zvyklé na profesionální kolotoč. Samozřejmě některé z nich měly za trenéra vlastní rodiče. Já jsem se vždycky snažil sejít se všemi trenéry během roku, jezdil jsem po turnajích. Měl jsem tedy od nich informace na čem pracují, jak se cítí. Ale rodič – pokud to v té chvíli nebyl trenér – tak do toho nijak nezasahoval. A ani by neměl."

Zeptám se tedy jinak – jak dlouho trvá nebo má trvat zasahování a intervence rodičů?  

"… bez rodičů to nejde. Je ale smutné, a v tenise se to děje, když se vztah pokazí. Je na rodiči, aby tohle dokázal poznat, protože někteří to neumí opustit ve správnou chvíli a pak to samozřejmě může dopadnout špatně. Protože vztah dítěte a rodiče by mělo být to nejhlavnější."

V médiích se nedávno řešilo „pohřbívání“ krásného úderu, kterým je jednoručný backhand. Jaký na to máte názor? Jsou časy Federera, Wawrinky a Tsitsipase nenávratně pryč?

"Jednoručný backhand ještě hraje Musetti. No…  Je to horší a horší. Já tedy hrál obouruč, ale je to dané i povrchy. Dnes, na těch pomalejších, se míček víc zastaví, skáče výš. Rakety jsou jiné. Hráčům výš vyskakuje podání a ta druhá ruka na backhandu tomu hrozně pomůže. Roger Federer byl samozřejmě geniální, jedinečný. Ale je to úder, který je náročný na naučení, na timing, na nohy."

Jak tipujete výsledek Davis Cup v domácím prostředí proti USA a jaký byste proti Američanům zvolil povrch?

"Nerad tipuji… Nedokážu to teď odhadnout. Prostě musíme vyhrát, no… (smích). Bude to těžké, je to velký zápas v O2 areně. Já to klukům, téhle generaci, hrozně přeju, protože nemají tolik možností zažít něco takového jako generace Tomáše (Berdycha) a Radka (Štěpánka), díky systému, který se změnil a kterého já nejsem vůbec žádný fanda. Ale je to tak, jak to je. Mělo by být vyprodáno, což je skvělá zpráva. Sheltona čeká finále US Open, otázkou je jeho čas na regeneraci a také to, v jakém složení Američané přiletí (beseda probíhala v sobotu 12.9. – pozn.). Ale síla jejich týmu je velká. A co se týká povrchu, to je vždy na dohodě kapitána s hráči."